Iluze linearity času tvoří pouze naše fyzické vědomí, protože nejsme schopni se zaměřit na všechny možné přítomné okamžiky najednou. 

Bez hodin bychom čas neměli jak určit. Je to jediný prostředek určující tok času, tak jak jej dnes vnímáme. Většina z nás si myslí, a já do nějaké doby taktéž, že čas plyne lineárně, plynule. Tomuto jevu jsme vystaveni tak dlouho, že už si to předáváme po generace. Tento jev popisuje nové vědecké odvětví s názvem Epigenetika. Díky Epigenetice si generačně předáváme vše, veškeré memy. Mladí v útlém věku ovládají náročnou elektroniku. Lze také uvést příklad na experimentu s potomky laboratorních krys, které našly východ z bludiště mnohem dříve, než jejich předci. Člověk, který by k nám přišel z minulosti, by takovou emisi dat, které dnes čelíme nezvládal a zešílel by. Nové odvětví Epigenetiky potvrzuje, že vše v tomto vesmíru je tvořeno informací a energií, a bytí je tudíž díky těmto vědám čitelnější. Prostor a čas je v této dimenzi nutným evolučním řečištěm. Dimenzi, její podstatu, tak určuje kmitočet času a prostoru. Naše dimenze kmitá na rezonanci vodíku 21,5Hz a schválně se podívejte jaký prvek je v tabulce prvků hned za vodíkem, a proč vše kolem tohoto prvku tak rychle utichlo. Vodík je etalonem, ale základním stavebním kamenem prostoru a času je zvuk. Komunikačním nástrojem v prostoru a čase je jazyk, ten je kódován v DNA. Když zvukem působíme na kterékoliv hmotné medium, tak vzniká geometrie, to je patrné i působením zvuku na vodní hladinu nebo na reproduktor s moukou. Geometrie je derivát prostoru. Zvuk se zahušťuje do prostoru a času, a když za pomocí času budeme působit na prostor hrubšími frekvencemi, tak vznikne derivát prostoru, geometrie ve formě dvou dimenzionálních vzorců a ve vyšší úrovni tvoření vzniká třetí rozměr. Základními produkty této hudby sfér jsou Platónová tělesa. Jedná se o specifická vibrační pole, která dodávají onen třetí rozměr, jde o kinematický vzor. Zde se úplně hodí zmínit ono přesouvání velkých kvádrů kamene v Egyptě po mocí zvuku z boudu A do bodu B a jaké další znalosti museli mít, aby jimi pohybovali po předivu a strunách času. Můžeme se pohybovat v prostoru ne díky času, ale proto, že jsou v něm nějaké formy. Čas tedy potom naskočí až tehdy, až vnímáme formy. 

 Naše vědomí dnes vnímá tok času lineárně, a to převážně díky elektromagnetickému vlnění. Mozek a jiné orgány jsou ovšem schopny skalárního vlnění, člověk tak může přetínat osu času v přetočeném vektoru o 90°. Tuto schopnost měl R. Nostradamus, baba Vanga, E.Casey a další. 

Čas je spojován s prostorem, a tak máme pojmy jako časoprostor a prostoročas. V přírodě je známá teleportace termití královny, kdy na videu je vidět vibrační aktivita těla královny připomínající lidský mozek. Bohužel při kamerovém záznamu a jiném pozorovateli se tomuto jevu nemůžeme stát svědky. Zde se přímo nabízí popsat termíny z kvantové fyziky o superpozici, pozorovateli a dvouštěrbinovém efektu, ale místa je zde málo a zájemci o vědecké podklady mohou provětrat vyhledávače, kde je plno obrázků a videí, co způsobuje zhroucení vlny. Tzv. superpozice je nabourána našim vnímání toku času a prostoru a to nás vymezuje neboli nabouráme dynamiku toku nicoty.  Zaujala mne v jednom z videí i jedna hluboká úvaha "Byla dříve realita, nebo pozorovatel?" Zajímavé je také zjištění, že mozek neumí rozlišit představu od reality. Představu považuje za realitu. Proto by si měl dávat každý člověk na své myšlenky pozor. Kvalita života a osudovost lidských bytostí, je výsledkem vlastních myšlenek. Nezáleží proto vůbec na tom,  co člověk říká, ale jak myslí.

Velký průlom v bezčasovosti udělal Dr. Robert Monroe, který si do svých 20 let myslel, že jeho schopnostmi a vnímáním světa jsme obdarováni všichni stejně. Publikoval své pojetí reality a stal se velmi populární a zároveň kontroverzní osobou v USA. Dopadlo to tak, že nakonec musel pracovat pod dohledem a jeho publikace byly cenzurovány.

Pomocí Dr. Monroa, jeho týmu a specifické techniky, za vhodných podmínek došlo k vytělesnění respondentů, kteří si psali o všech prožitcích záznamy do svého deníku. Respondentů bylo mnoho, jelikož výzkum probíhal několik let. Podmínkou bylo, že se respondenti nesměli navzájem potkat. Díky deníkům bylo zjištěno, že se přesto znají, a to velmi dobře.

Práci Dr. Monrooa později prozkoumala skupina vědců Valerian, kterou měli možnost navštívit bratři Wachowští, dnes už vlastně sestry. Tato návštěva a zasvěcení do materiálů, byla inspirací pro zfilmování filmů Matrix a Atlas Mraků.

Pokud tedy při skalárním vlnění mozku jsme schopni protínat osu času kdekoliv, můžeme tak měnit, programovat a opravovat "cokoliv". Pozor, co si máme prožít jako zkušenost, tomu neunikneme, ale můžeme ovlivnit následky.

Při snění také vnímáme sen jako realitu, je tedy otázkou, co lze vnímat jako realitu? Pokud zde na mikrokosmu dokážeme vytvořit virtuální realitu, tak toho lze dosáhnout i na makrokosmické úrovni podle principu "Jak nahoře, tak dole".

Dnešní esoterika je protkaná umělými a záměrnými fabulacemi s jediným záměrem, a to neodhalit skryté a pokud možno svést do slepé uličky.

Například takový pojem přítomný okamžik. Při chápání času, tak jak ho běžně známe, je přítomný okamžik bodem nula a co je před bodem 0, vnímáme jako budoucnost a za bodem 0 jako minulost. Jenomže když řekneme teď, tak už není. Nejde chytnout přítomný okamžik.  Když jsem slyšel poprvé pojem "trvale jsoucí okamžik", a že vše se odehrává zároveň, nemohl jsem to zprvu zpracovat. Že vlastně surfujeme na nekonečném množství teď. Že právě teď snídám i večeřím a také prožívám své první vánoce, ale také vedu svá vnoučata do školy, i když žádné nemám. Aplikovat to dlouhodobě v prostředí, kterým jsme dnes obklopeni, je namáhavé. Ono vnímání času a prostoru mají jinak zvířata, či stromy. Želva, papoušek, či muchnička žijí každý z našeho pohledu vnímání jinak, ale díky jejich vědomí tomu tak není. Viry a také bakterie to mají jinak, proto je mnohdy obtížné najít protilátku, jelikož jinak vnímají tok času a prostor.

Pokud budeme vnímat tyto trvalé jsoucí okamžiky jako body na přímce, kde necháváme kus svého vědomí, tak díky tomuto zanechanému kousku vědomí máme vzpomínky. Když se probudíme, tak také víme, že jsme snili. Také když ráno vstaneme, jsme schopni si vzpomenout na včerejšek, jelikož tam máme zanechanou část svého vědomí, které vyprodukovalo emoci. Všimněte si, že jako první u vzpomínky naskočí emoční prožitek, který tvoří vědomí. Takže naše vědomí tvoří emoce a ty tvoří i realitu. Budoucnost je také tvořena emocí, proto je snahou člověka zastrašovat a udržet jej tak na lineární iluzi času. Rozlišujeme tedy koncentraci a projekci vědomí, kdy koncentrací se přesouváme a určujeme tak ukotvení vědomí buď v budoucnosti nebo v minulosti.

Když uvedu příklad s pojmem časoprostor, tak jedeme-li vozem po silnici a nevidíme za sebou své město, tak také netvrdíme, že neexistuje. A pokud vyjedeme na kulaté Zemi z bodu A, dojedeme opět do bodu A. Na tomto prostoru se stejně tak chová i čas. Můžeme po něm cestovat a protínat jej, ve kterém bodě budeme chtít a veškeré přítomné okamžiky minulosti a budoucnosti jsou jak na filmové pásce. Můžeme se tak stát "režisérem i střihačem" svého životního příběhu.

Pokud do této bezčasovosti budeme chtít aplikovat opět pojem dnešní esoteriky "Já jsem", tak je to také neuchopitelné. Já je správně, protože vše ve vesmíru se vymezuje "jástvím", ale to "jsem" nám opět vytváří přítomný okamžik a vymezuje nás v časoprostoru a brání surfování v čase.

Dèjá vu není nic jiného, než splynutí jednotlivých bodů (zanechaných vědomím) na pomyslné časové ose a kdy to naše vědomí zachytí. Začneme-li takto vnímat čas, jsme schopni si nyní ovlivnit i minulost a ovlivňovat ji z budoucnosti, protože vše se děje zároveň.

Proto je správné, když traumata, křivdy a jiné neduhy znovu emočně prožíváme a zpětně přetransformujeme v jinou, lepší kvalitu. To není nic jiného než vyslání vědomí do minulosti a provést tam opravu. To je ale podle našeho zažitého vnímání toku času. Faktem je, že ale minulost neexistuje a opravujeme si to ve věčném teď, protože tam je stále naše vědomí. Tak jsme schopni trauma pročistit, a z námi vnímané budoucnosti ovlivnit tak své bytí kdykoliv.  Z tohoto důvodu se také říká, že nikdy není pozdě, protože vždy ovlivním své Já. Na tomto principu je postavena i regresní terapie, která se mimochodem probírá jako technika v dnešní medicíně, kdy  se vracíte na pomyslné ose času a hledá se prvotní zdroj vzniklého miasma. 

Díky tomuto vnímání času lze potom aplikovat techniky, které popisuji na svých stránkách a díky kterým lze tvořit, opravovat, harmonizovat kvalitu zdraví, osudovosti a jiné.